Životopis Zdeny Salivarové

Zdena Salivarová – Škvorecká

* 21.10.1933, Praha

“Tak ona ta paní Škvorecká taky píše,” říkali si prý kdysi s vlídným, ale přece jen trošku ironickým úsměvem redaktoři Hosta do domu, když jim Josef Škvorecký poslal k posouzení a případnému uveřejnění povídku své ženy Proč jsem tak krásně zahrála Bruchův koncert. Máme-li brát doslova pasáž z rozhovoru, který Zdena Salivarová-Škvorecká poskytla Karlu Hvížďalovi v roce 1989, bylo už její první publikované literární dílko provázeno podezřením, že skutečným autorem je její manžel, skrývající se po kampani proti Zbabělcům za sukně své ženy.

Vliv Josefa Škvoreckého na literární tvorbu jeho manželky je samozřejmě pravděpodobný: žít vedle takto zkušeného a úspěšného spisovatele a nepocítit inspiraci by asi nebylo možné.

40.léta, zleva Květa, Vlasta, Lumír, Zdena

Ke knížkám a vůbec k umění ovšem neměla Zdena Salivarová nikdy daleko. Její tatínek byl knihkupec a nakladatel, který se více či méně úspěšně potýkal nejprve s důsledky hospodářské krize a potom s důsledky únorového převratu v roce 1948.

Reklama na podnik p. Salivara

Brzy po puči poznal zevnitř komunistické kriminály, takže o skutečné tváři režimu nemohl mít ani na chvíli jakékoli iluze a při první příležitosti odjel za moře. Těžko mohl tehdy tušit, jak podobné budou i osudy jeho dětí: Zdenin bratr Lumír strávil ve vězení deset let, ač byl v době svého nesmyslného a samozřejmě nezákonného odsouzení sotva plnoletý, a ona sama žila v mládí v takových podmínkách, aby ani na okamžik nezapomněla na to, jak strašně se její rodina provinila proti nejhumánnějšímu a nejušlechtilejšímu režimu na světě.

1957, Státní soubor písní a tanců

Dříve než se prosadila jako spisovatelka, stala se – v jen mírně pozměněné podobě – literární postavou. Josef Škvorecký, ještě ne manžel, se nechal inspirovat osudy rodiny své budoucí ženy a v roce 1957 napsal povídku Můj táta haur a já. Přerod postavy ve spisovatelku trval v případě Zdeny Salivarové celých deset let. Předcházela mu léta strávená v dětském pěveckém sboru Bohumila Kulínského a ve Státním souboru písní a tanců a provázela ho kariéra zpěvačky v tehdy populárním dívčím Inkognito-kvartetu, herečky v divadelním souboru Jiřího R. Picka Paravan, filmové herečky (mj. ve slavném filmu Jana Němce O slavnosti a hostech) a také studentky Filmové fakulty AMU.

O slavnosti a hostech s Helenkou Pejškovou

Ke knižnímu debutu se odhodlala v roce 1968. Odborná veřejnost ji už v té době znala jako “příležitostnou” autorku povídek a první knížka byla souborem tří kratších prací: pod souborným názvem Pánská jízda (1968)

Simenon – Bratři Ricové, které Zdena přeložila

se kromě titulního dílka skrývají povídky La Strada a Tma. Československý spisovatel knížku tehdy vydal v populární malé řadě edice Život kolem nás, v níž tehdy obvykle vycházelo to nejlepší, co v původní české próze vznikalo – mj. Legenda Emöke a Konec nylonového věku Josefa Škvoreckého, Hrabalovy Taneční hodiny a Ostře sledované vlaky, ale třeba také všechny tři sešity Směšných lásek Milana Kundery. Pozoruhodné souvislosti právě s Kunderovými povídkami si tehdy čtenáři nemohli nevšimnout a vnímali povídky Zdeny Salivarové jako určitou literární polemiku s Kunderovým tehdejším chápáním mužských a ženských rolí nejen v literatuře…

Těžko říci, jak by se dále vyvíjela její literární tvorba, kdyby nebylo srpnových událostí v roce 1968. První stránky silně autobiografického románu Honzlová (1972),

který Zdena Salivarová vydala jako jednu z prvních knížek ve svém torontském nakladatelství, vznikaly ještě v Praze, navíc v době, kdy autorka nemohla ani v nejmenším tušit, že z ní už brzy bude spisovatelka v exilu. V závěru románu řeší Jana Honzlová dilemma, jestli se má v téměř bezvýchodné situaci pokusit o útěk z republiky a nést rizika ještě komplikovanější, než bývá v podobných případech obvyklé. Konec jako by zůstával otevřený, ale stručná poznámka Praha-Berkeley-Toronto, umístěná na poslední řádek a určující místa, kde román vznikal, je dostatečně výmluvná. Honzlová je inspirována mimořádně silnými zážitky mimořádně vnímavého a citlivého mladého člověka, který nedobrovolně sbírá jen ty nejtvrdší zkušenosti. Těžká osobní situace, v níž autorka, mlčky se loučící se svou zemí, na románu pracovala, umocňuje naléhavost a také působivost sdělení. “V exilu šla fáma, že Honzlová je nejlepší Škvoreckého román,” vzpomínala po létech autorka. “No to mě potěšilo. Ani nevíte jak.”

Zdena na Jamajce (1975)

Jestliže jsme výše uvedli, že v šedesátých letech byla Zdena Salivarová “příležitostnou prozaičkou”, potom ani v exilu, do něhož se s manželem rozhodla odejít na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, to nebylo jiné. Změnily se ovšem důvody. Na začátku nakladatelství 68-Publishers, zřejmě nejslavnější nakladatelské značky celého protikomunistického exilu, bylo odhodlání a vůle pracovat proti režimu zbraní, kterou oba manželé dobře ovládali – totiž literaturou. Namísto svých vlastních pracovala Zdena Salivarová na knížkách jiných autorů žijících v exilu a později i autorů žijících, ale nepublikujících v Československu. Uprostřed práce se sazbou, tiskem a distribucí knížek typického formátu našla si autorka čas už jen na novelu Nebe, peklo, ráj (1976),

jejíž příběh je možno vnímat jako volné pokračování, případně jako variaci osudů hrdinky předchozího románu Jany Honzlové. Během dvaceti let, které strávila v Kanadě jako exulantka, se její bibliografie příliš nerozmnožila: jako spoluautorka je uvedena u knížky Samožerbuch (1977), jubilejního svazku torontského nakladatelství, v němž se čtenáři dozvěděli mnohé o okolnostech vzniku a o “zákulisí” nakladatelství, ale také o skutečném životě předobrazů literárních postav z různých knih manželů Škvoreckých (dnes tato knížka působí jako určitá záloha na dosud nenapsané memoáry).

V osmdesátých letech se povídkou Pas de trois autorsky podílela na sbírce povídek současných českých spisovatelek Doba páření (1986).  Jako dvoustý svazek nakladatelství vyšla knížka Benefice (připraveno 1989, vydáno 1990), jejíž podstatnou součástí je již připomenutý Hvížďalův rozhovor s duší celého podniku; týž rozhovor byl později publikován v knížce Opustíš-li mne, nezahyneš (1993). Po převratu vyšla v Československu poprvé Honzlová a také novela Nebe, peklo, ráj – ta ovšem zejména propůjčila název soubornému knižnímu vydání všech povídek Zdeny Salivarové. A její autorskou bibliografii prozatím uzavírá knížka, vydaná současně v Kanadě i doma:

jde o epistolární román Hnůj země (1994), román velmi osobní, inspirovaný však údělem nejen posrpnových exulantů, ale vlastně všech, kteří kdy z těch či oněch důvodů museli opustit svoji zemi.


Zdena přebrala čestný doktorát pro Václava Havla, úplně vpravo Oscar Peterson (1982)

Kromě vlastních původních prací publikovala Zdena Salivarová ještě před odchodem do exilu několik překladů z francouzštiny (G. Simenon, L. Malet, P. Souvestre, M. Allain). Po listopadu 1989, bohatší o smutnou zkušenost, redigovala sborník Osočení (1993), sestavený z dopisů osob, osočených ze spolupráce se Státní bezpečností. Některé její práce vyšly samostatně ve svazečcích Společnosti Josefa Škvoreckého (Anně K. je zima a další texty, 1992).  Zdena Salivarová je nositelkou Řádu Bílého lva (1990),

4.května 1990 obdržela Zdena Řád Bílého lva

který býval udělován pouze cizím státním příslušníkům: manželům Škvoreckým jej mohl prezident Havel udělit – v souladu s protokolem – paradoxně jen proto, že československé státní občanství jim v roce 1978 upřel Husákův režim. V roce 1992 byla její literární i nakladatelská činnost oceněna čestným doktorátem Torontské univerzity.

V letech devadesátých začali psát detektivky společně s manželem: „Jednou jsem dostala nápad na detektivní zápletku, a Josef řekl: Víš co, napíšeme to spolu. Společně jsme vymýšleli všelijaké epizody a vypracovali si osnovu. Pak jsme si rozhodili figury a jeden den psal Josef a druhý den já,“ vzpomínala Zdena.

Krátké setkání, s vraždou (1999) i Setkání po letech, s vraždou (2000) představují Zdenu a Josefa Škvoreckého v jejich obvyklých spisovatelských rolích, jejichž nezbytným průvodním rysem je konfrontace českého živlu s kanadským prostředím. Následovaly čtyři další detektivky – Setkání na konci éry, s vraždou (2001), Setkání v Bílé dámě, s vraždou (2003), Setkání v Praze, s vraždou (2004), Setkání v Torontu, s vraždou (2006). Nedokončena zůstala sedmá…

Před posledním sídlem nakladatelství (2005)