2004 Konference 80´ v Náchodě

Materiály konference

Úvodem

Václav Klaus gratuluje Josefu Škvoreckému

Konference o životě a díle Josefa Škvoreckého se konala u příležitosti autorova životního jubilea od středy 22. září do pátku 24. září 2004 v Městském divadle Josefa Čížka v Náchodě. Uspořádaly ji Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého, s.r.o.) ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, českým centrem PEN klubu a Městským úřadem Náchod. Vedle odborného programu byla součástí konference i řada společenských akcí (představení Divadla Járy Cimrmana, výstava Alias Errol dokumentující méně známé souvislosti Škvoreckého života a díla, společenský večer s vystoupeními Jiřího Suchého, Evy Pilarové, Lubomíra Dorůžky a dalších autorových přátel, křest prvního svazku Bibliografie Josefa Škvoreckého a v neposlední řadě udělení čestného akademického titulu jubilantovi). Význam celé akce (ale zejména význam Josefa Škvoreckého nejen pro soudobý literární život) stvrdil svou účastí na konferenci a zahajovacím proslovem prezident České republiky Václav Klaus.

Sborník z konference zahrnuje převážnou většinu příspěvků přednesených v rámci odborného programu. Nepublikovat texty svých vystoupení se rozhodli pouze Lydia Baštecká, která hovořila o náchodském kulturním životě v době Škvoreckého „literárního dospívání“, a Václav Šašek, který připomněl práci na společných filmových a televizních projektech. Naopak navíc jsou zařazeny příspěvky Markéty Goetz-Stankiewiczové, Joanny Goszczyńské, Anthony Wellera a Jany Čeňkové, které z různých důvodů nemohly být předneseny přímo na konferenci.

Uspořádání jednotlivých studií a referátů v tomto sborníku pochopitelně neodpovídá programu konference, limitovanému řadou vnějších okolností. Do prvního oddílu jsme zařadili hlavní referáty a další studie, nahlížející Škvoreckého dílo či jeho jednotlivé prvky v obecnějších souvislostech. Analytické příspěvky soustředěné k jednomu dílu (či k jedné linii Škvoreckého tvorby) a méně rozsáhlé komparativní studie jsou zahrnuty do oddílu druhého. Třetí oddíl obsahuje vzpomínky, úvahy, texty esejistické povahy a drobnější, víceméně informativní příspěvky. Čtvrtý oddíl se zabývá filmovými, televizními a hudebními adaptacemi Škvoreckého díla a oddíl pátý problematikou jeho překladů do jiných jazyků (tento oddíl je doplněn zprávou o autorově osobním fondu v knihovně Torontské university). Na závěr jsme připojili text laudatia, které přednesl prorektor Literární akademie Petr Čornej u příležitosti udělení čestného titulu magistr umění Josefa Škvoreckého a dvě z mnoha přednesených gratulací. Jubilantova děkovná řeč svazek uzavírá.

Úvodní projev

Svobodný muž v nesvobodném světě

Václav KLAUS

Josef Škvorecký pro mne vždycky byl a je i nyní zcela výjimečným fenoménem českého kulturního a společenského života 20. století. Záměrně neříkám výjimečným spisovatelem, jakkoli nemůže být sporu, že mimořádně kvalitním a českou veřejností milovaným a čteným spisovatelem byl a je. Josef Škvorecký ale v širším kontextu naší doby a její kultury není jen literátem. Je představitelem a do jisté míry i symbolem všech rozsáhlých společenských a kulturních proměn naší země, kterými jsme v posledním půlstoletí procházeli. Nebudu se proto pokoušet analyzovat či hodnotit jeho literární dílo, jeho romány, povídky a eseje. To ponechám literárním vědcům. Řeknu pouze, že je špičkovým spisovatelem, že je zárukou čtenářského zážitku, že četba jeho knih přináší vzrušení, emoce i moudrou skepsi.

Podrobně nebudu komentovat ani Škvoreckého vskutku ojedinělé dílo nakladatelské, v němž mu během prvních dvou desetiletí jeho kanadského pobytu prošla rukama nepřeberná řada českých autorů a jejich děl, která by bez Škvoreckého ´68 Publishers těžko spatřila světlo světa. Není přehnané říci, že Škvoreckého nakladatelská práce připomínala rané obrozence s jejich soustavnou snahou uchovat pro příští generace to živé, co v jazyce, ve slovesnosti a v kultuře zůstává. Žil a pracoval sice v jiných dobových a politických souvislostech než naši obrozenci, ale to význam jeho činu nijak nesnižuje. 

Chci se na Josefa Škvoreckého podívat z úhlu neběžného, nekaždodenního, vzdáleného obvyklým univerzitním metodologiím. Chci se na něho podívat pohledem člověka, jehož kulturní orientace je dána obdivem a úctou ke konzervativním hodnotám západního světa, k hodnotám, které lze – nepochybně značně zkratkovitě – shrnout jako snahu zajistit co možná nejvyšší míru individuální svobody, která však není zadarmo. Platí se za ní vysokou cenou, od člověka nemálo vyžadující, platí se osobní odpovědností. Josef Škvorecký je výjimečný tím, že do prostředí české literární a kulturní obce, odchované zčásti katolickými duchovními a kulturními tradicemi, zčásti, zejména v období kolem 2. světové války, idejemi kulturní levice, vnášel duch angloamerického konzervatismu a svobodomyslnosti. Po celou dobu svého domácího působení, tedy v 50. a 60. letech, představoval díky tomu osobitou oázu nezávislého myšlení. 

Svojí mnohobarevnou, vrstevnatou a žánrově i tématicky pestrou tvorbou Josef Škvorecký vychází z nejtypičtějších tradic angloamerické moderní kultury – od Chestertona, Henry Jamese a Fitzgeralda po Hemingwaye či Chandlera. Mimo jiné i díky Škvoreckému se u nás etablovala kvalitní detektivka jako žánr, který má na kulturní mapě nezastupitelné místo. 

Hledáme-li další podstatné vlivy na jeho autorskou osobnost, pak je asi třeba zmínit i jazz, který se stal jedním z hlavních vyjadřovacích jazyků hudební kultury 20. století, jazz se svou improvizací a nevázanou tvůrčí svobodou, tak vzdálenou každé svazující ideologické klauzuře. Právě díky Škvoreckému a několika málo jeho generačním druhům se u nás i v době hudebního temna, v častuškových letech padesátých, jazz v různých formách a často i na zapřenou nejen udržel, ale postupně stal neodmyslitelnou součástí moderní hudební řeči, z níž čerpáme dodnes. Byl to Josef Škvorecký, kdo u nás popularizoval jazzové hudebníky ze Spojených států a kdo vydával antologie černošských textů. Byl to on, kdo upozorňoval na vynikající jazzmany české, kdo psal o českém jazzovém životě, kdo skládal ódy na „Fitzpilarku“. Myslím, že tuším, co Škvorecký u jazzu hledal a co tam i nacházel: byla to právě ona odpovědná svoboda, která dává jazzovému sólistovi prostor pro to, aby se předvedl, aby ukázal, jak on sám, osobitě, individuálně, svobodně cítí svou hudbu a svůj život. A se stejnou jazzovou svobodou, lehkostí a vzletem, ale i smutkem a soucitem psal Škvorecký své knihy, a to i takové, jejichž námětem byly největší hrůzy moderních dějin – druhá světová válka, židovská tragédie či totalitní režimy. 

Je jen logické, že se s touto svou duchovní výbavou těžko mohl zařadit do jednotného rámce takzvané socialistické kultury. A to za všech období: jak v poúnorových časech předepsaného budovatelského nadšení, tak v oteplujícím se klimatu 60. let, kdy řada spisovatelů – ještě včera opěvujících Stalina – náhle začala objevovat Franze Kafku, ale kterým zůstala nejen jejich původní černobílá optika, dělící svět na spojence a nepřátele, ale i jejich pocit elitářské výlučnosti a spasitelské vyvolenosti. Škvorecký zůstal solitérem. Uchoval si svou osobitost, svou nekonfliktní jazzovou letoru, svůj hravý smysl pro suchý anglický humor. Obrazně řečeno – zůstal tím zdánlivě naivním, velmi shovívavým a docela moudrým Danny Smiřickým nebo i některým z dalších nezapomenutelných postav Zbabělců, Sedmiramenného svícnu, Legendy Emöke, Konce nylonového věku, Prima sezóny, ale i Miráklu či Tankového praporu. 

Záměrně jsem jmenoval tak tématicky i žánrově rozdílné knihy. Každá z nich má odlišné historické kulisy, procházejí jimi různě tragické dějinné události. Zůstává ale hlavní hrdina, Danny Smiřický z Kostelce – vlastně z Náchoda. Svobodný muž v nesvobodném světě. A právě tím je pro mne Josef Škvorecký. Je pro mne ctí, že mu to při dnešní slavnostní příležitosti mohu říci.

Václav Klaus, Konference o životě a díle Josefa Škvoreckého, Náchod, 22.9.2004

Doslov

NÁVRAT DO PORT ARTURU

Michal Přibáň

Když přijel roku 1990 Josef Škvorecký s manželkou Zdenou Salivarovou po letech exilu domů poprvé, čekaly ho na Ruzyni kromě přátel i televizní kamery a jazzová kapela, noviny o jeho příletu informovaly na prvních stranách a v rodném Náchodě mu udělili čestné občanství (tehdejší starosta Čermák mu druhou polovinu svého projevu zahrál stylově na saxofon). Zatím poslední návštěva, při které jeden z našich nejvěhlasnějších exulantů koncem září minulého roku oslavil své osmdesáté narozeniny, byla té první překvapivě podobná. Jenom kapela na Ruzyni nehrála; duchovní otec legendárního tenorsaxofonisty Dannyho si ji musel přijet poslechnout do náchodské (neméně legendární) restaurace Port Artur. Do té, v níž Benno počátkem května 1945 prohlásil, že „revoluce se odkládá na neurčito“, a koncem listopadu 1958 tak zahájil Škvoreckého literární dráhu.

Škvorečtí zde více než čtyři roky nebyli a nad loňskou cestou velmi váhali. Zdravotní komplikace a obavy z nich zdržovaly jejich rozhodnutí téměř do poslední chvíle, takže i Václav Krištof, výkonný ředitel Literární akademie, který se staral o program návštěvy, si mohl být až v neděli 19. září opravdu jist, že jeho úsilí (diplomacie střídaná nenápadným nátlakem) nepřišlo nazmar. Škvorečtí si přáli mít v programu hodně času na odpočinek a co nejvíce soukromí, ovšem původní iluzi, že by jejich přílet mohl zcela či téměř uniknout pozornosti médií, bylo nutno opustit již na letišti. V Mladé frontě Dnes oznámili Škvoreckého přílet dokonce s předstihem a autora označili za „žijící legendu české literatury“. Klišé, řeknete si. Nicméně…

Nicméně se zdá, že podstatná část veřejnosti Josefa Škvoreckého vidí právě s touto nálepkou. Zbabělci, Prima sezóna či Příběh inženýra lidských duší jsou dnes už klasická díla české literatury, která autora nezpochybnitelně charakterizují. Málokdo nečetl „něco od Škvoreckého“, ale málokdo četl něco novějšího, nelegendárního. Což platí nejen o čtenářské obci (Škvorecký ovšem má své „věrné“, a nejen ve své generaci), ale možná i o odbornících, kteří se sjeli do Náchoda, aby autorovy narozeniny oslavili svojí účastí na mezinárodní konferenci, věnované jeho životu a dílu. Samozřejmě bych si nedovolil podezírat desítky bohemistů z Čech, Spojených států, Kanady, Nizozemí, Švédska, Polska, Ruska, ba i z Gruzie, kteří na konferenci přijeli, že neznají Nevysvětlitelný příběh nebo Pulchru. Ale pouhý letmý pohled do programu konference prozrazuje, že předmětem i odborného zájmu zůstává zejména Dannyho penta, hexa, či již dokonce heptalogie. Přesto došlo i na Scherzo capriccioso, román, který má autor sám velmi rád a nerad se vyrovnává s jeho zdrženlivým domácím ohlasem, a došlo i na Pulchru, která měla téměř zdrcující recenze, ale která možná nejprůzračněji dokládá autorův otevřený způsob hry se čtenářem: fotbalisté by nejspíš řekli vabank: buď, anebo. „Škvoreckologové“ a „škvoreckomilové“ (termíny Jiřího Trávníčka) by se v soudu nad Pulchrou možná rozešli, na konferenci však naštěstí přijeli jedni i druzí.

Přinesla-li konference něco prospěšného literární vědě (či alespoň zmíněné „škvoreckologii“), to si jako její spolupořadatel nemohu troufnout posuzovat. Možná si ale mohu dovolit dodatečně přiznat, že nešlo jen o to. Původním záměrem pořadatelů bylo pozvat ve stejnou chvíli na jedno místo Škvoreckého přátele z různých dob a z různých světadílů, a také literární vědce a další odborné zájemce, kteří se Škvoreckého knížkami zabývají proto, že je mají rádi. Nakonec se někteří z nejvýznamnějších omluvili. Nepřijel Sam Solecki, profesor Torontské univerzity a autor vůbec první monografie věnované Škvoreckého dílu. Ale přijel z téže univerzity Michal Schonberg, autor příští monografie, už léta připravované. Nepřijela Markéta Goetz-Stankiewiczová, jejíž manžel se musel podrobit závažnému lékařskému zákroku, ale přijela Helena Kosková, jejíž knížku o Josefu Škvoreckém vydala letos na jaře Literární akademie. Přijela Luba Frastacky (doma ovšem můžeme říkat Fraštacká), která jako knihovnice Fisher Library pečuje o Škvoreckého osobní fond plný knih, korespondence a zejména rukopisů, včetně těch nepublikovaných. Nepřijel Anthony Weller, jazzman a romanopisec, který alespoň poslal příspěvek, ale přijel – a zřejmě největší hvězdou konference se stal – Paul Wilson, překladatel, který anglicky mluvícím čtenářům zprostředkoval nejeden Škvoreckého román: na konferenci hovořil o své práci na překladu Scherza, jež anglicky vychází pod titulem Dvořák in Love. Hovořil téměř bezchybnou, přesto osobitě půvabnou češtinou, a byl jediný, komu předsedající zapomněla odebrat slovo po vymezených dvaceti minutách, neboť se sama zaposlouchala…

Mezi pozvanými byli i oba prezidenti. Václav Havel bohužel přijet nemohl (se Škvoreckými se setkal až dodatečně v Praze), zato Václav Klaus přijel ve středu 22. září již na dopolední zahájení a ve svém vystoupení vyjádřil to podstatné, kvůli čemu se konference vlastně konala: že totiž Josef Škvorecký není jen čteným, a proto významným spisovatelem, ale především významnou osobností našich moderních – tedy nejen literárních – dějin.

Před zahájením konference mi připadalo zvláštní, že by se jí měl Josef Škvorecký aktivně zúčastnit. Bál jsem se, že účastníci nebudou zrovna nadšeni tím, mají-li své kritické soudy konfrontovat s autorem přítomným v sále. Ale bál jsem se zbytečně. Autor to vyřešil rozumně – přítomen byl slavnostnímu zahájení, a to jen prvním třem referátům, a potom chodil výběrově na vystoupení svých přátel. V rozpacích nad tím nikdo být nemusel (a myslím, že ani nebyl).

Kontroverzních okamžiků se podle očekávání mnoho neurodilo, a pokud nastaly, byly věcné, nikoli osobní. Jeden příklad za všechny: Viktor Šťástka ve svém příspěvku uvažoval o „paralelních světech“ Legendy Emöke: jeho svrchovaně teoretický přístup narazil na přístup pamětnický, resp. na vzpomínku překladatelky a Škvoreckého dlouholeté přítelkyně Jarmily Emmerové, jinak též svědkyně inspirace uvedené novely, prvních úvah a vzniku prvních řádků. Takže jsme si mohli znovu uvědomit to úžasné kouzlo literatury, že totiž každý text vzniká vždy znovu každému novému čtenáři právě před jeho očima. Legenda Emöke, jejímuž vzniku byli kdysi přítomni Škvoreckého přátelé, zřejmě není táž, kterou čtou jeho o dvě generace mladší čtenáři počátkem jiného tisíciletí…

Konference vyvrcholila společenským večerem, který moderoval Michal Viewegh a na němž vystoupili Eva Pilarová a Jiří Suchý, Jiří Dědeček, Ondřej Kepka, Alexandra Berková a mnozí další. Hrál zde Swing Sextet, tedy pokračovatelé legendárního náchodského (nebo kosteleckého?) Zachovalova orchestru, a přímo na jeviště přišli jubilantovi poblahopřát bývalý náchodský starosta Miroslav Čermák, současný starosta Oldřich Čtvrtečka a Škvoreckého významní přátelé – Vladimír Nosek, ten, jehož příběh kdysi inspiroval vznik novely Bassaxofon, a také překladatel a hudební publicista, jen o půl roku starší Lubomír Dorůžka. V sále byli přítomni další: Vladimír Šilhánek, Bohumír Španiel, Libor Volný, Boris Mědílek, a možná i Marie a Irena… Uskutečnily se i křtiny prvního svazku Škvoreckého nově připravené bibliografie. Večer vyvrcholil udělením čestného titulu magistr umění: obřad nepostrádal obřadnost, patos chvíle však nebyl ani umělý, ani nesnesitelný.

Nedaleko od Městského divadla Josefa Čížka, kde se celá akce konala, měli škvoreckologové i škvoreckomilové další možnost odborných či literárních rozkoší. Torontská Fisher Library spolu s Literární akademií připravily v náchodském muzeu (za účasti jeho pracovníků) výstavu nazvanou Alias Errol, která představila méně známé stránky Mistrova života a díla. K vidění byly některé Škvoreckého juvenilní rukopisy, zahraniční vydání jeho děl, ukázky z korespondence, vystaveny byly i dokumenty o tom, jak se v sedmdesátých letech státní banka „snažila“ vyplatit Škvoreckému honoráře a odstupné za knížky, které byly roku 1970 vyřazeny z edičních plánů. Po celých pět let bylo pro autora v bance deponováno více než 12 000 Kčs – a on si pro ně nepřijel… K vidění byla i kopie dopisu z Městské vojenské správy v Praze, která se v roce 1970 dozvěděla, že se autor zdržuje bez povolení v cizině a žádala Svaz spisovatelů (ještě ten Seifertův) o potvrzení této informace. Dostalo se jí odpovědi, že Mistrův pobyt je prozatím legální – v trvalejší platnost tohoto výroku však ani pisatel odpovědi Petr Pujman nejspíš nevěřil.

Jakýmsi „bonusem“ dvoudenní konference bylo třetí dopoledne, tedy pátek 24. září, kdy se zvláště zahraniční účastníci vypravili po kosteleckých stopách Dannyho Smiřického. Akce, kterou připravila ředitelka náchodského okresního archivu Lydia Baštecká, bývá sice obvykle určena školní mládeži, ale tentokrát se i seriózní badatelé přinejmenším středního věku rádi podívali do míst, kde bydlela Irena, kde Marie, kde stávaly lázně, v nichž se Rosťa Pitterman propadl za Marií do vany… Jako by ona neproniknutelná hranice mezi světem reálným a fiktivním náhle ani neexistovala. Pak se účastníci přiblížili na dohled hospodě zvané Port Artur, z právě zaparkovaného auta vystoupil bělovlasý Danny Smiřický, z oken hospody se ozval jazz, na který stačila skvělá tříčlenná studentská kapela (ovšem z Ústí nad Orlicí, to jediné nebylo stylové), a když vešli dovnitř, čekali na ně kromě Dannyho s manželkou i Fonda a Rosťa Pitterman (vystupující zde ovšem pod pseudonymy Vladimír Šilhánek a Bohumír Španiel). V té chvíli už málokdo věděl, zda přijel do Náchoda na konferenci, nebo jestli se stal bezděčným hrdinou Zbabělců po šedesáti letech…

Namísto tečky jeden nestoudně odposlechnutý hovor. V kavárně hotelu Beránek sedí několik návštěvníků zřejmě již důchodového věku. Z řeči vyplývá, že leccos zažili, viděli kus světa, občas museli odněkud někam uprchnout, občas jim režim poněkud ohnul záda. Jejich dvacáté století je prostě poznamenalo mnoha myslitelnými i nemyslitelnými způsoby. Sedí a debatují. Skeptikové mezi nimi tvrdí, že doba udělala Škvoreckého. Nebýt komunistů, patřil by možná k lepšímu literárnímu průměru – to oni z něho nechtěně udělali osobnost. Ti druzí tvrdí, že Škvorecký udělal dobu. Jaký by byl konec padesátých let bez Zbabělců? Jaká by byla šedesátá bez Sedmiramenného svícnu, bez Hořkýho světa, bez Lvíčete? Jaká by byla normalizace bez těch několika knížek ze Sixty-Eight Publishers, ke kterým se nám tehdy podařilo šťastně dostat?

Nezůstal jsem do konce, tak nevím, k čemu dospěli.

Sám v tom mám docela jasno.