strana 88-89
Měli bychom ještě promluvit o Josefu Škvoreckém.
Když jsem 15. listopadu 1954 přišel do Odeonu, už tam Škvorecký byl, tenkrát ještě v knižní redakci, a ta anglická redakce byla velmi silná. Tam třeba vedle Pepíka byly Eva Kondrysová, Wanda Zámecká, Eva Masnerová, znamenité redaktorky. Potom tam přišli v další fázi ostatní. To bylo ale až později, v 70. letech: Honza Zelenka, Jirka Josek, Eva Slámová, to už tam Škvorecký naopak dávno nebyl. Kdy jsme se přesně poznali, to už nevím, ale jistě to netrvalo dlouho, seděli jsme na jedné chodbě. To mohl být tak konec roku 1954 nebo začátek 1955. Vzpomínám si, že jsem od něj dostal například rukopis Legendy Emóke (napsal ho 1958), vezl jsem to kamarádům do Olomouce. Vozil jsem i jiné věci, těch rukopisů jsem od něj měl půjčených hodně.
A Škvorecký byl v Odeonu naprosto mimořádný. Lidi jako on by mohli hřešit na to, že jsou svým způsobem geniální, ale on byl nesmírně pilný. Honza Zábrana jednou chtěl, a já nevím, jak to dopadlo, opisovat jeho posudky z těch lektorských průvodek, že by to stálo za vydání. Já myslím, že jistě. To by byly ve spisech Škvoreckého další dva svazky. To je úžasný materiál, a na výborné knížky, které on probojovával. Třeba Prezydenta Krokadýlů. (1963)... Teď nedávno vyšly Lopatkový Posudky (2005). Ovšem ty se týkají současné literatury, kdežto ty Pepíkovy byly angloamerické. Byl by to hezký pandán k těm jeho úvahám o knihách z Hlasu Ameriky. A hlavně si myslím, že je to jedinečné svědectví o té době. Tyhle věci jsou nezastupitelné. Málokdo si to taky umí představit. Protože ne všechno, za co ti redaktoři bojovali, se podařilo vydat. Na druhou stranu ty posudky ukazujou, proč se co podařilo vydat. Ty posudky musely vždycky nějakým způsobem taktizovat.
Napsal tam třeba předmluvu Zdeněk Vančura a podobně, aby to zaštítil. „Hořká obžaloba, nemilosrdné zrcadlo nastavené bezcitné společnosti..."
Ano, to už byla pak ta druhá fáze, když se vidělo, že by se to mohlo vydařit, tak tyhle lidi - Tonda Liehm a kdekdo - psali ty posudky a předmluvy, všichni,kteří byli ochotní do toho jít, to dělali. To bychom těch předmluv našli strašnou spoustu.
Ale někdy i od lidí, kteří jinak vůbec pro Odeon nepsali. To je myslím případ Millerova Prezydenta Krokadýlů. Tam napsal předmluvu Zdeněk Tax.
A Škvorecký těch posudků napsal spoustu, protože byl velmi výkonný. Nikdy se neflákal, klidně si to nosil taky domů. Přečetl spoustu knížek a zlektoroval je. Jistěže se to všechno nepodařilo vydat, ale tam jsou knížky, o kterých by nikdo nevěděl, nebýt jeho. Ona totiž byla potíž ty knížky vůbec fyzicky sehnat.
To bylo v padesátých letech, kdy byly zavřené hranice.
Především se to zkoušelo přes Dilii, protože Dilia tyhle věci zprostředkovávala, jenomže to bylo limitované. Pochopitelně záleželo, kdo v Dilii zrovna a na jakém postu byl a zda byl ochoten pro to něco udělat. Potom se redaktoři seznamovali s agenty a s autory. Někdy se díky tomu stalo, že redaktor dostal průklep toho románu dřív. Na Západě ještě nevyšel, ale tady už to ti redaktoři věděli. Nebo měli někoho, kdo jezdil do ciziny a tu knížku přivezl. Většinu knížek posílaných přes hranice zachytili fízlové, a to nejen když šlo o českou exilovou literaturu. Takže pochopitelně bylo svízelné to vozit. Ale vozilo se to.
Tak ten Škvorecký, když Řezáč vymyslel časopis Světová literatura, přešel do Světovky. Začínala tam Marie Zábranová, dnes žena-pojem. Zřízení toho časopisu byl nápad za všechny drobný, protože v té chvíli tady nic takového nebylo. A teď ještě tam byly takové rubriky! Třeba recenze s ukázkou - tam šlo o knížky, které nemohly vyjít, a lidi si tak o té knížce přečetli a ještě i přímo kus překladu. Jistěže i tam se musely dělat různé úlitby. Ale ti, kteří by to chtěli dneska kritizovat, nevědí, o co jde. My jsme taky v Odeonu museli vydat komunistu Howarda Fasta, ale vedle toho se vydaly jiné věci. Míra možností byla vždycky něčím ohraničená.
Na druhé straně je pravda, že zvláště v těch 70. a 80. letech měl Odeon dost výlučnou pozici, protože tenkrát se musely dodržovat delimitace. A Odeon měl gesci na zahraniční literaturu, tak jako ve Spisovateli měli gesci na českou literaturu včetně klasiky a v Lidovém nakladatelství na ruské a sovětské autory. Jenomže ta nakladatelství se mezi sebou domlouvala, takže když Spisovatel potřeboval z finančních důvodů vydat detektivku, tak my jsme jim nějakou nechali, a oni nám zase tolerovali naše řady - Světovou četbu, Skvosty, Klub čtenářů -, kde vycházely české tituly. Takže my jsme ani v těch letech nevydali českých titulů zase tak málo. Ale vždycky to bylo nějakým způsobem omezené a pochopitelně záleželo na tom, kdo byl v čele té redakce a kdo byl ochoten za to bojovat.
Když si ovšem dneska uvědomíš, že 1976 vyšel Odysseus Jamese Joyce ve Skoumalově překladu... Pak došlo k tomu, že ministerstvo dostalo strach, co že to vůbec povolilo, jak se nechalo nachytat, tak to byl limitovaný prodej.
Joyce se vůbec nedal sehnat, i když měl slušný náklad.
Totéž bylo s tím Prezydentem Krokadýlů v roce 1963. Ten náklad nebyl malý, 3 000 kusů. Pepík Škvorecký odešel toho roku z Odeonu, předtím to ještě připravoval k vydání, knížku překládal pod Zábranovým jménem, jako odpovědná redaktorka je uvedena romanistka Dagmar Steinová. Z té knihy se stal takový generační manifest.
A tak Prezydent Krokadýlů vlastně vstoupil do české literatury. Protože teprve po něm se tenhle styl začal u nás uplatňovat. To přece do té doby bylo nemyslitelné. Tady byl najednou návod, jak na to jít. Navíc to bylo výborně přeložené.
strana 115
S jiným kolegou z redakce, Josefem Škvoreckým, jste byli blízcí přátelé i po jeho odchodu z Odeonu. Nešlo jen o Hořkej svět...
Ve Viole měl pořad Hořkej jazz, připravil jej Karel Urbánek. Zpívaly v něm v alternaci Zdena Škvorecká a Naďa Urbánková. Bylo to těsně po Vánocích 1965, představení mělo asi dvacet repríz. Delší báseň Nezoufejte! mu tam dělal Evald Schorm, Honza Kačer alternoval s Josefem Somrem, s nimi četla verše Milena Dvorská a hrálo trio Jana Hammera mladšího.
strana 116
Nezpívala v něm Eva Pilařova?
Ne, nezpíval nikdo, z magnetofonového pásku mluvil Škvorecký. Eva Pilařova ovšem má Josefa i Zdenu ráda. On se k ní hlásil v době, kdy ještě nebyla tak obecně uznávaná. Velmi dobře pochopil, co je to za zpěvačku, a její projev, protože on je v podstatě autor swingu. On chtěl hrát, a jak říká, nešlo mu to, tak začal psát. Ale v podstatě to je jeho život. To přátelství s Dorůžkou - teď má vyjít jejich korespondence, dávají to dohromady. Bohužel toho Škvoreckého je míň, protože Dorůžka asi musel dopisy taky ničit.
Pepík Škvorecký byl jeden krátký čas, než odešel do Kanady, v umělecké radě Violy. Vídali jsme se často. On mi věnoval Lvíče (1969). Já jsem to nevěděl, neřekl mi to, ukázala mi to prodavačka v knihkupectví ve Spisovateli. A to už byl pryč. Druhé vydání šlo do stoupy, pak Lvíče vydal až v Torontu (1974).
A stačili podle toho ještě udělat film, Flirt se slečnou Stříbrnou.
Ano, tam hrála Marie Drahokoupilová. Kolik jen mužů ji ctilo! Dodnes nezapře své půvabné mládí.
Při spolupráci se Škvoreckým jsem si vždycky připadal jako Pilát v krédu. Ale on byl báječný a byla s ním radost cokoli dělat. Je to osobnost.
A byli jste nějak v kontaktu, když byl už v Torontu?
Chvíli jsme si psali. Asi tři roky.
Ithaca, 12. 4. 69
Milý Vláďo,
píšu Tipa delším odmlčení z Ithacy. Dorazili jsme sem teprve předevčírem, byli jsme deset dní v New Yorku, kde jsme nejprve pátrali po Zdenině otci, pak jsme ho konečně našli, a pak já jsem dostal hongkongskou chřipku a tak tak jsem se z ní zmátořil. Zdenu setkání s otcem po sedmnácti letech úplně zdrtilo - tím spíš, zeje to opravdu velký chudák, nemluví, nemůže psát, žije v příšerně špinavém pajzlu na hranici Harlemu, který je plný černých prostitutek, narkomanů, gangsterů a vůbec podezřelých individuí. Když jsme ho tam našli, bál se nám nejdřív otevřít, a když otevřel, měl přes obličej příšerný šrám. To ho někdo asi před měsícem přepadl a pobodal nožem, jak se ho snažil okrást, o co, to je skoro nemožné říct, protože otec nic nemá. Dostává jakousi sociální podporu, kolik, to se nám nepodařilo přesně zjistit, ale snad asi 120 dolarů, což je tak akorát na uživení a zaplacení té špinavé díry. Tak se teď snažíme dostat ho někam do nějakého starobince, což je ovšem těžké.1 V New Yorku je 1 milion lidí na Welfare, tj. dostávají podporu. Ta metropole
strana 117
jako by přitahovala chudáky z daleka široka. Je to opravdu dost hnusné město, špinavé, příšerně plné lidí. Kdyby měl člověk soudit americkou životní úroveň podle New Yorku, měl by asi dojem, zeje to jedna z nejchudších zemina světě. Hromada špíny, nad kterou se zdvihají nádherné, třpytivé a vymyté věže mrakodrapů.
Zato Cornell University je malý ráj na zemi. Starý campus z poloviny 19. století, samá anglická gotika a podivná secese a recese, rozkládá se mezi dvěma romantickými stržemi, kde zurčí horské potůčky a hučí malé vodopády, budovy jsou utopené v zeleni a obklopené trávníky, na kterých se samozřejmě může ležet, až na to, že je to riskantní, protože všude tu pobíhají smečky krásných psů nejroztodivnějších ras, od bostonských teriérů, kteří vypadají jako zmenšeniny buldoka, přes basset hounds, což jsou zas karikatury smutku, až po bernardýny a pravé anglické buldoky, z kterých jde strach, ale kteří jsou ve skutečnosti docela hraví a přítulní. Všichni ti psi patří studentům a profesorům, tady je tradice mít psa, a všichni vesele kálí na ty krásné trávníky, proto asi jsou ty trávníky tak krásné, protože pohnojené. A ti psi mají volný přístup do poslucháren, nikdo se neodváží je vyhodit.
Mimoto je Cornell oázou klidu - zatím tu neměli žádné vážnější studentské nepokoje, snadproto, že univerzitu založil bohatý obchodník Cornell na radu vzdělaného přítele, aby umožnil studium chudým Američanům. Takže dodnes je to universita převážně stipendijní, studenti patří většinou k lower-middle class,1 nejsou to tedy povětšině synáčkové boháčů, kteří by roupama nevěděli co dělat, a spíš se tu skutečně studuje. I když samozřejměprotivietnamská aprotirasistická nálada tupanuje, to je samozřejmé, nikdo nemiluje válku. Rasismus se tu snaží vzbudit k životu pouze militantní černoši, ale i těch je menšina, a pouze terorizujou ty ostatní černochy, kteří taky chtějí spíš studovat, ale ze strachu se zúčastňují militantních schůzí.2
Ach jo, Vláďo, je to divnejsvět, strašně vzdálenej Evropě, nezajímající se o Evropu, plnej rozporů, a po mnoha stránkách opravdu tak trochu římské císařství na vrcholu moci. V divadlech je například v módě nahota, no, snad nic proti tomu, ale místo hlubokomyslných úvah o konvenci a tabu bych použil dobrého starého přísloví, že všeho moc škodí. Třeba tu dávají hru „Che" o Che Guevarovi, která se hraje komplet nahá, herci dokonce přijížděli taxíkama nazí do divadla, a na jevišti se předvádí hlavně velká sada různých způsobů soulože, cunnilingus, masturbace, všemožné sexuální zajímavůstky. Teda přesně: předvádělo se. Policajti to zatrhli po druhém představem, a já, třebaže jak mě znáš, nejsem přívržencem policejních zásahů do kultury, tohle schvaluju, hlavně proto, že tohle přece jen už se mi nějak nezdá být kultura.
Samozřejmě, tohle je výstřelek, a krom toho je tady spousta normálních a dobrých věcí. Ale tohle je v módě. Vláďo, napiš mi, jestli máš chuť, co je nového doma. Celá tahle cesta je ve znamení vzpomínání na Prahu. Za normálních okolností by to bylo ohromné, ale takhle je to tak trochu noční můra. Až bude signál3 Hořkýho světa,
strana 118
pošli mi ho. Na adrese uvedené vzadu budu do 2. května, potom budu na adrese: j. Š. c/o Dept. of Slavic Languages and Literatures, University of California, Berke-ley, California, 94720.
Moc a moc Tě zdravím, a všechny, co dělá Milena a Evald,1 a napiš, jestli máš
čas a chuť.
Tvůj Pepík
Milý Vládo,
jak Pepík už řekl, všecko u nás je ve znamení Prahy, ať děláme co děláme. Skoro bych si vynadala, jaká jsem fňukna, ale když to nepomůže. Tady je jaro, vlídné počasí a já si tím víc představuji Petřín a nábřeží, až se divím, co na tom tak najednou mám. A navíc ještě ta tragédie mého ztroskotaného táty-haura2 Když má někdo pech, tak má pech. Pozdravuj Evalda a všechny, taky maminku a Prahu.
Srdečně Zdena
Toronto, 2. září 1969
Chtěl jsem opravit překlepy, ale vzdávám se!
Milý Vládo,
tak Tě zdravím opět z Toronta, a hned se omlouvám za ten strašný strojopis: píšu to na stroji, který jsme koupili v Ciceru, českém předměstí Chicaga, byl to jediný stroj s Českou klávesnicí, který tam měli, a pamatuje zřejmě starostu Čermáka, toho snad pořád ještě nejslavnějšího českého gangstera, kterého tam omylem místo prezidenta Roosevelta zastřelili v roce 1931. Ale snad je to pořád čitelnější než můj rukopis.
Děkuju Ti za tu věc s odpovědí na Dostála3 Napsal jsem to v prvním návalu vzteku: totiž na to, že právě tenhle pán bude mně dávat lekce z normální lidské morálky. Ale máte pravdu, Ty i Fikar,4 člověk se s takovými lidmi nemá špinit ani tím, že by odpovídal na jejich útoky. Důležité je, že knížka něco řekla slušným lidem, a že zřejmě potěšila ty tisíce čtenářů, co ji rozkoupili. Dostaljsem několik velice hezkých dopisů od různých, mně neznámých lidí, a všichni ji chápou mnohem lip než pan Dostál, jenomže on ji asi taky pochopil moc dobře.
(...)
Tvůj dopis o dedikaci Lvíčete5jsem dostal; vůbec mám dojem, že pošta chodí naprosto normálně. Aspoň mně se snadještě nic neztratilo, jo, ta kritika v Hostu,6 to
strana 119
byl takový pokus o psychoanalýzu, pokud jsem tomu rozuměl (ne že bych tomu rozuměl moc), a převažovala snad mírná sympatie, ovšem sympatie vzdělaného, moudrého, téměř nebetyčného znalce k naivnímu lidovému vyprávěči. Ale ať si všichni trhnou nohou.
My jsme tedy absolvovali cestu přes USA autem, bylo to vyčerpávající, ale nádherné. Přesvědčil jsem se tu, že k skutečnému pochopení cizích autorů člověk prostě musí znát jejich zemi. Třeba takové městečko Hannibal na Mississippi, kde se narodil a do školy chodil Mark Twain. Teprve tady pochopíš do dna to kouzlo; když vidíš uličku, kde žili Twainovi a Thatcherovi1 (je velmi pietně udržovaná v původním stavu, s krásnými a naivními instalacemi, a to všechno dělají místní dobrovolní nadšenci), když uvidíš dokonce prkenný plot (nepochybně repliku), který Tom Sawyer nechal natřít závistivým spolužákům. A potom Spillville, kde v místním kostele sv. Václava hrával na varhany Antonín Dvořák. Kolem kostela je ryze český hřbitov, barevná okna nesou dedikace ryze českých rodin, a dokonce krajina kolem vypadá jako odněkud z Náchodsko.2 Prostě, je to nádherná země, doufám, že se mi podaří dokončit o ní tu knížku.3
Jinak samozřejmě moc a moc vzpomínáme, a netrpělivě čekáme na dopisy z domova. Když budeš mít čas a náladu, napiš co nejdřív. A vůbec si nedělej starosti, že Tvoje práce není vidět. To se Ti jen zdá. Vždyť je to, člověče, jenom když vezmu ty autory, které jsi prosadil k novému vydání, když vezmu ty básnické večery z autorů, o kterých se nesmělo ani mluvit, úplný monument.
Moc Tě oba zdravíme a těšíme se, že rok uteče jako voda, a shledáme se v Praze - v časech, které ať budou, jaké budou, umožní nám alespoň dál pracovat pro českou literaturu, která vůbec není tak malá, obzvlášť ve srovnánís různými „velkými". Pozdravuj Evalda, když ho uvidíš, a napiš.
Tvoji Zdena a Josef
Adresa: 55 Charles StreetEast
Apt. 501
Toronto, Ont, Canada
Toronto 15.12. 69
Milý Vláďo,
musím Ti napsat, protože jsem právě dočetl kritiku Hořkýho světa v Hostu do domu,4
a mám radost - že je pěkná, to samozřejmě taky, ale hlavně, že to je konečně zcela
jasné a poctivé ocenění Tvé práce: protože říká-li ten kritik, že „výbor... může být
novým, samostatným dílem, a jeho novost může být překvapením", padá ta chvála
strana 120
zcela evidentně na hlavu editora, i když ho nejmenuje. A mě to opravdu těší, ani nevíš jak, protože vím, co dobrého, a i lepšího jsi už v české literatuře a pro českou literaturu udělal, a zatím se na Tvou hlavu snesly spíš urážky. Tohle mně opravdu udělalo strašnou radost, rovnou pod stromeček.
Jinak pokud jde o naše prodloužení pobytu, nemáme zatím nic v ruce; proslýchá se, že snad lidem, kteří mají řádné smlouvy s univerzitami apod., to budou prodlužovat, tak doufám. A moc Ti děkuju za dopis, i Tvému bratru za posudek o filmu, který dělal Rychman^Je to zřejmě nepovedené - a ačkoliv jsem dalek toho svalovat vinu na realizátora, myslím, že by to nepovedené nemělo být. Scénář se většině posuzovatelů líbil, a v témže Hostuje kritika knižní podoby Farářova konce,2 kde se výslovně říká, že můj scénář dává návod, co točit, ale že záleží na režisérovi, jak to udělá. Ale konec konců, tohle mě tak moc nemrzí, bylo to dílo oddechové, a zdá se, že průměrným divákům se líbí.
Velice rád bych slyšel toho Hrubína, ve Viole, o Vánocích.3 Tady budou Vánoce dost smutné - ne nehezké: Zdena bude zpívat v místním kostele sv. Václava Ří-hovského4 Vánoční mši, a celé Toronto září už asi čtrnáct dní iluminací, na jakou se z domova pamatujeme tak někdy před válkou. Mají tady hezký zvyk, že lidé věnčí vchody do svých domů, činžáků i rodinných (kterých je samozřejmě většina) řetězy z elektrických žárovek, večer to rozsvítí, a město opravdu září jako světelná kytice. Tedy hezké to tady jistě je a bude - ale není to prostě domov. Jestli budeš mít volný nějaký text toho Hrubína, pošli mi ho. A pokud s ním budeš mluvit, moc srdečně ho ode mne pozdravuj.
(...) Dá-li Pán Bůh a vrátíme se z téhle dálavy, možná že by šel udělat docela pěkný program z těch mých sloupků o USA - hradecký Kruh to chce vydat,5 a já se v Berkeley seznámil s jedním českým geologem, který báječně fotí a udělal několik set zcela nevšedních diapozitivů - spojit to s poezií a folklorní a jazzovou muzikou, nemuselo by to být marné. Ale to je spíš jen snění do budoucnosti.
Hlavně jsem dnes rád, že vyšla ta kritika, a věřím, že i Tobě to do předvánočního času přineslo trochu radosti.
Moc Tě zdravím, pozdravuj taky bratra, jeho ženu a maminku, a naše společné přátele.
Tvůj Josef
Já tě taky zdravím a všecky milé lidi kolem tebe a posílám ti pusu.
Zdena
strana 121
9. dubna 1971
Milý Vláďo,
už je to strašná doba, co jsem Ti nepsal, ale nemysli si, že jsem svině nebo co, měl jsem opravdu strašně práce, a pak je tak málo věcí, o kterých by šlo psát. Moje kniha
0 českém filmu1 má vyjít začátkem léta, samozřejmě Ti ji pošlu; Lvíče má vyjít příští rok. Jinak jsem byl jmenován associate professorem na English Department Erindale College in the University of Toronto, což znamená smlouvu na tři roky s tím, že když se nedopustím do té doby žádného zločinu nebo se neprojevím jako naprostý blbec, dostanu tzv. tenure, tj. po česku definitivu. Tady, jak vidíš, stal jsem se něčím, čím jsem se nikdy stát nechtěl, ale kdo z nás chtěl to, co se všechno stalo. Tak se jen modlím, aby se mi podařilo prodat něco filmu, a mohjsem zas jít na volnou nohu.
Zdena hraje černé divadlo, a taky pracuje v soukromé rozhlasové stanici pana Johnnyho Lombardiho, což je italský velkohokynář, patrně člen Maffie, protože je krajně nepravděpodobné, že by italský milionář nebyl. Aleje to prima chlap, to rádio má jako koníčka, a vysílají výhradně muziku různých národů. Tak Zdena vlastně dělá disc-jockeye. Minulý týden v New Yorku triumfoval film Miloše Formana Taking Off, a také Jiří Voskovec měl velký úspěch v nové hře Edwarda Albeeho AU Over2, bohužel hra sama propadla. Je to tu všechno divoké, ale člověče, nějak nádherné. Jenom škoda, že mi není dvacet. Kdyby mi bylo, to jsou teda opravdu možnosti. Ta země je skvostná, opravdu divoká příroda, na Severu panenská země, plná bohatství, zvěře a Eskymáků. Na jihu zase Amerika, která přes všechnu divokost a ná-silnictvíje zemí poezie, jak ji zachytil Kerouac a jiní. Kdybych si mohl vybrat, žil bych v Kalifornii. Pochopil jsem, proč je o tom tolik šlágrů. To není země, ale sen. Leč musím si vydělávat v Torontu, a to taky není město k zahození. Praha to přirozeně není, ale taky má své výhody. A nemá pražské tragédie.
Bylo mi moc smutno z Hrubína.3 Vysílali jsme tu jeho Jesličky,4 a vzpomínal jsem moc, ale je to všechno tak nenávratné, a všechno je tak jinak, než to bylo ještě před dvěma lety. Jenom Viola, jak vidím, stále trvá, a doufám, že vytrvá. Chce se mi říct, Já se tam vrátím, ale doufám jinak než Halas.
Napiš mi zas, Vládo, jestli máš náladu a možnost. Zdena dostala dost arogantní dopis od Křemenáka,5 to mě rozladilo. Ale co se od něho taky dá čekat. Psala mi smutný dopis Wanda,6 a veselý dopis jeden český badatel z Chile, jednoho mého přítele zabili ve Vietnamu, mluvil jsem s ním před dvěma roky v Berkeley, když tam odjížděl, jiný7 si vzal hezkou Číňanku z mandarinské rodiny, čímž se stal tchajwanským aristokratem. Svět je absurdní. Můj šéf na English Department slyšel Zdenu
strana 122
zpívat, víš kde? V Panmunjonu, kde on byl jako americký vojcl, když skončila korejská válka, a Zdena tam jako členka Státního souboru zpívala mezinárodní komisi pro příměří - na kterýžto koncert pronikli nějací Yankejci, mezi nimi ten můj chair-man, což je strašně hodný a mírumilovný Američan se strašně milou legrační a vtipnou ženou, která miluje scotch on the rocks1 a děti. Ale tak to všechno je divné, a nejlíp se svěřit do rukou božích.
Myslím na Tebe často, i když nepíšu, taky nevím, jestli Ti to je pořád příjemné, jestli ano, ozvi se.
Tvůj vždy a navždy
Pepík
Milý Vládo,
já tě taky moc zdravím. Fakt na tebe moc často vzpomínáme. S tím rozhlasem je to, aspoň si myslím, moc užitečná práce. Mimo muziku (hlavně pop) čteme hodně naše básníky, já funguju i jako technik, takže recitaci (profesionální) vždycky podkreslím významnou hudbou. Četli jsme už Hrubína, Seiferta a dokonce i Vodňanského. Ty naši lidi, co tu jsou už třicet let a pro něž česká literatura končí Dykem, nestačí se divit. Je to pro ně všecko objevení Ameriky. Takže si můžeš udělat představu, jaká je úroveň toho, do čeho jsme částečně skládali naděje. Někdy mám pocit, že zde máme funkci obrozenou v nejzapadlejších koutech Slovenska. Vláďo, myslíš, že by bylo možné poslat sem Skiffle-Contra-Máchův Máj?2 Aspoň na pásku, jestli ještě není na deskách. Chtěla bych jim to tady ukázat, co se u nás doma dělá za skvělý věci. Mimochodem Skiffle-Contra měli největší odezvu na vlastenecké písně, zejména Kde domov můj. Jo a taky jestli máš v dosahu nějakou novou poezii - z časopisů, kdyby se to dalo vystřihnout. Díky ti a bud zdráv.
Líbá tě Zdena
18. ledna 1972
Milý Vláďo,
mea culpa, ale polehčující okolnost: zcela nadlidská fůra práce. I když vánoční pozdrav jsem Ti poslal, na kartách University of Toronto. Leč pošta Jejího nebo nějakého jiného Veličenstva není vždy ve všech směrech zcela spolehlivá, i když v jiných zas třeba je.
Jak snad víš, založili jsme tu česko-kanadské nakladatelství. A jsme tedy nakladatelé, podnikatelé, kapitalisté, ačkoliv pokud jde o vykořisťování, máme jednoho jediného zaměstnance, to jest Zdenu, která je ale zároveň spolumajitelkou, takže nevím kdo tu vytváří a kdo si přivlastňuje nadhodnotu. Vím jen tolik, že oba pracujemjak šrouby, a ve mně se vzmáhá úcta ke starým dobrým živnostníkům, kteří se sice obvykle (pokud nezkrachovali) domohli menšího jmění, ale ach, za jakou
strana 123
cenu. Pro ilustraci: Zdena pracuje tak 14 hodin denně, já taky tak, jenže z toho tak 12 na Univerzitě. Stalť jsem se associate professorem Americké a Anglické Moderní Literatury (na ta velká písmena nekoukej, to je vliv anglického prostředí, furtje to lepší než kdybych psal asi takhle: stal jsem se Professor of Američan Literatuře, to je velice dobré position, mejkujul5'000 jeden rok, thaťs fine). Je to možná veliká čest, ale taky velký nervák, neboť pokus se vžít do mé kůže, jakožto člověka, jenž je Čechem a nyní přednáší americky americkou literaturu Američanům. Ale život je těžká záležitost, a krom těžkostí skýtá zde taky tu starobylou, přežitou, posmívanou volnost a svobodu: nikdo se o Tebe nestará, v žádném smyslu, kladném ani záporném. Též noci jsou klidné, a slov vážit netřeba.
Vydali jsme první knížku, Tankový prapor, a zatím jsme zaznamenali senzační obchodní úspěch; každý, i všichni znalci říkají, že žádné exilové nakladatelství neprodalo ještě tolik výtisků. Jak to půjde dál, nevím, není všechno Tankovým praporem, ale program máme nabitý, přece jen těch pár dobrých spisovavčíků žije nyní na této straně zeměkoule, a psát dosud nepřestali.
Od Bořivoje Křemánka1 jsem dostal jakési idiotské psaníčko, že se se mnou rozvazuje smlouva na Slovník amerických spisovatelů pro příčinu nedodávání hesel. Tak mu vyřiď, že hesla milerád dodám, když mi napíšou, které spisovavčíky mám zpracovat, dodám je na základě nejlepších amerických materiálů zpracovaných pro filozofické potřeby rovnějších mezi našimi čtenáři, jen jestli taky on může dodat příslušný souhlas. Anebo mu řekni, ať sejde bodnout, i se svou lepší minulostí charakterizovanou slovy Jerzy Lee.2 Mně už některé věci lezou krkem.
A ze všeho zbývají vzpomínky, na něž rád vzpomínám: především ten malý, horký lokál s barem v rohu, kde za dveřmi se četla (a dosud čte) poezie, jaká do té doby mnohdy nespatřila černé světlo tisku, a ten secesní velký pokoj poblíž Křižovnic-kého kostela, kde jsme pili čaj, a Luhačovice, s těmi dlouhými procházkami v tom krátkém roce, krátkém jako symbol života, který ubíhá, a my si ho nechtěli zkazit, ale i to vlastně k němu patří, a když ujíždím krajinou divokých husí (jako je ta na tomto aerogramu,3 krásný kýč) na jih horním státem New York, krajinou jak vystřiženou z Českomoravské vysočiny, směrem k Bábelu nad Hudsonem, splňují se mi vlastně dětské sny, a všichni se stejně sejdeme na druhé straně oné velké zpovědnice, zůstaneme-li věrní. Protože, milý Vláďo, opravdu, ale opravdu nic jiného nemá cenu. Věrnost, za všech okolností, třeba snu, třeba vizi, ale věrnost.
Knížky Ti neposílám: pošta Jejího nebo jiného Veličenstva, zjistil jsem, je na ně alergická. Ale Ty víš, že jsem je psal pro své milé. Tedy i pro Tebe. A jednou, možná.
Napiš zas, pozdravuj všechny u toho baru v rohu.
Tvůj Josef
strana 124-125
V Luhačovicích jsme byli v červnu 1968. - A pak už jsme nevěděli, o čem si můžeme dál psát. Jestli tě bolí zuby nebo tak? A napsali jsme si o té „velké zpovědnici". Ve stejné době jsem rozloučení napsal já, ty dopisy se někde proťaly. Prostě když mi přišel ten jeho, tak on dostal ten můj. Ale jak jsem říkal, díky Kmentoví jsem dostával knížky z jejich Sixty-Eight Publishers.
Oni s tím odbytem taky měli docela problémy. To vypadá, že si jejich knížky čeští emigranti zase moc nekupovali.
No, nebýt toho, že Pepík měl plat na univerzitě v Torontu... Zdena si neplatila ani nemocenskou, ani důchod. A dělala tam.
Obětovala tomu vlastní literární dráhu.
A dělala tam od rána do večera. Balila knížky, dělala korektury, sázela. Na co si vzpomeneš, to ona dělala. Trochu jí pomáhal její bratr, Lumír Salivar, to je takový fajn chlap, on tam byl zaměstnaný v nějaké pekárně. Když já jsem byl v Torontu (1993), tak nám nosil dorty.
Ale chci říct, když já jsem se se Škvoreckým poprvé po těch letech viděl, tak to bylo v březnu 1990, jak byla ta konference o české literatuře v New Yorku, kde jsi taky byl. Já jsem tam přijel dřív, protože jsem se domluvil, že pojedu do Chicaga za člověkem mně velmi blízkým, Františkem Svejkovským. Na Kenne-dyho letišti na mě čekal šofér jednoho známého, ten známý měl ranč ve Wyo-mingu. To je ještě v Americe, na Západě, u kanadské hranice. A on tomuhle chlapíkovi telefonoval, že je tam bouře, že letadlo nestartuje - z toho Wyomingu se letělo snad tři hodiny -, tak aby na mě čekal na letišti s cedulí. Řekl: „Já vás vezmu do hotelu, kde na vás čeká pan Škvorecký." Zařídil to Freddie Botur, poúnorový emigrant z Místku, chlap jak dělo. Pepík tam přijel z Toronta, byl tam přes noc, odjel a pak se tam vrátil za čtyři dny na tu konferenci. Letadlo mělo zpoždění, takže on tam čekal v tom hotelu snad dvě hodiny. A já to vidím jako dneska. Neměl knížku, noviny, nic, seděl tam a čekal. A já jsem přišel a Pepík řekl: „Tak jsme se přece sešli." To bylo strašně krásné. A byl to on. Věděl jsem, že to je on, protože už v sedm hodin ráno zazvonil telefon a on říkal: „Můžu už objednat snídani?" Že se nic nezměnilo, že jsme na správné adrese.
A pak jste se sešli při práci na jeho Spisech?
Ty Spisy jsme vlastně začali dělat už předtím. Hned po listopadu jsme se spojili telefonicky.
To začalo ještě v Odeonu?
Ano. My jsme se domluvili, já jsem udělal návrh, dal jsem ho šéfredaktorovi, Josefu Šimonovi. (Mimochodem, mám na něho krásné vzpomínky. I jeho poezii mám rád. Z té své generace byl asi nejlepší básník, a má charakter.) Zanedlouho se stal Šimon náměstkem ministra kultury Lukeše. Pak to ale šlo s Odeonem z kopce, tak jsme Spisy přenesli k Železnému.
12.1. 90
Drahý Vláďo:
srdečný dík za dopis i za knihy, které v pořádku přišly a které zkompletují mého Holana. Pořád se nemohu probrat z toho, co se stalo, protože to opravdu vypadá jako zázrak, ne přízemní skutečnost. Jen doufám, že všechno půjde aspoň přibližně tak dobře, jako to začalo, a že z toho všeho vzejde dobro pro naši zemi a pro všechny dobré lidi.
Moc se těším, že se uvidíme v dubnu: chystáme se do Prahy koncem dubna. Dřív nemohu, protože učím poslední semestr před penzí, a nemohu dobře odřeknout dva nebo tři týdny přednášek, už proto, že semestr zde trvá jen tři měsíce. Ale semestr končí v půli dubna, tak potom přijedem. Bydlet budem na kanadském velvyslanectví, ale podrobnosti Ti samozřejmě včas dám vědět.
Před několika dny jsem taky odpovídal na dopis vašeho šéfa, který mi nabízí vydání Sebraných spisů. Předpokládám, zeje editovat budeš Ty. Trochu mě to zahanbuje, protože nevím, jestli vlastně jsem zralý na Sebrané spisy, ale když myslíte - je to pro mne samozřejmě pocta a příjemné překvapení.
Šéfovi jsem napsal, že bych uvítal honorář v dolarech, jak mi jej nabídl v telefonním rozhovoru, i když samozřejmě nečekám obnosy, jaké se platí tady. Pak mi ale někdo říkal, že platby v dolarech jsou sice teoreticky možné, ale vydání odloží do nekonečna. Byl bych proto rád, kdybys mi napsal, jak to je. Nechci se jevit jako člověk lačný peněz, což nejsem. Ale fakt je, že v létě jdu do penze, a protože jsem tady učil jen jednadvacet let, ta penze nebude zrovna závratná; bude de facto dost nízká, a každý dolar proto bude dobrý. Ale kdyby na tomhle požadavku měl projekt Spisů, nebo vůbec vydávání mých věcí prakticky ztroskotat, tak na něm samozřejmě netrvám. Jde mi zajisté v první řadě o to, aby mě měli příležitost číst lidé doma, kteří o to stojí (nevím, kolik jich ještě je), a teprve dlouho po tom chovám naději, že by vydání mohlo přispět i mému skrovnému příjmu.
Nevím, nakolik jsi informován o našem nakladatelství. Lidé si zřejmě představují, že to je americký velkopodnik s příslušným ziskem pro nás. Tedy: je to tzv. shoe-string business.1 V dobách největšího rozkvětu měl jednu zaměstnankyni (ta se pak zabila na kole), jinak to dělá Zdena se mnou, a příjem z toho nemáme žádný, protože to není náš business, nýbrž tzv. non-profit, non-share company, tj. dobročinná
strana 126
společnost, která nám nepatří, jenom jsme ji založili a řídíme ji. Mohli bychom si samozřejmě vyplácet plat, ale kdybychom to dělali, nakladatelství by neexistovalo. Existuje a vydrželo těch už devatenáct let jen proto, že si právě nic neplatíme. To znamená mimo jiné, že Zdena si neplatila ani penzi, a je tedy finančně plně závislá na mně, a bude i po mé smrti závislá na penzi, která bude teprve maličká.
To jen na vysvětlenou, kdyby měl někdo nějaké řeči, že chci zbohatnout i na vydání doma. Jak říkám: když to nepůjde, ať mi dají honorář v korunách.
Ale mnohem víc si řeknem ústně.
Slyšel jsem taky, Že máš přijet na přednáškové turné do U.S.A. a máš mluvit o Ho-lanovilje to pravda? Jestli ano, jistě nebude problém zaskočit do Toronta, kde bych Ti asi mohl vyjednat přednášku pro místní Čechy. Nebo bych já mohl zaskočit do New Yorku.
Tak napiš!
Tvůj vždy
Pepík
Přikládám seznam svých knih.
To víš, s těmi Spisy je to problematické z několika důvodů. Protože když děláš žijícího autora, co ti budu povídat, tak to nemůžeš naplánovat. Mně se to podařilo u Holana, ale byl to risk. Protože když jsem stanovil počet svazků, tak ještě nebylo všechno napsané, Na sotnách začal psát 1961 po návratu z nemocnice... A pak ještě přišly tři sbírky.
Taky on toho Škvorecký napsal víc. Ty prózy jsou rozsáhlejší.
No jistě. Taky záleží na tom, co ten nakladatel chce dneska vydat. A autor do toho píše nové věci. Neboli ty Spisy nemůžou mít žádnou logiku. Dávají se za sebou knížky, jak jsou, to se nedá jinak dělat. Teď je problém, co s tím bude dál, protože Ivo Železný Škvoreckého Spisy už nemůže vydávat. ]e to měsíc, co jsem s ním o tom podrobně mluvil. Ujal se jich Václav Krištof, zdatný manažer. Jde mu to, už vydal 5 svazků (do Vánoc 2007). Krištof od Železného koupil skladové zásoby Škvoreckého. On je na tom ten Ivo zřejmě dost špatně. Přitom já ho znám z Odeonu, byl tam dost dlouho redaktorem. Je taky anglista, ale hlavně překládal švédskou literaturu. A vždycky se choval velmi fajn. Byl to dobrý kolega.
A s tím Pepíkem, to víš, tak on má své nemoci, které ho taky pronásledují, ale neuvěřitelná je ta jeho píle. Když si vezmeš třeba knížku Obyčejné životy (2004), tak ten aparát, který tam je, kde eviduje postavy všech svých románů a povídek z okruhu Dannyho, to je, jako když někdo píše doktorát o jeho spisech, a on tohle všechno dá dohromady!
strana 127
To je vlastně závěr toho cyklu o Dannym...
Ano. Nebo se pustí na stará kolena do sci-fi. Přitom to je sci-fi a není to sci-fi. Jistěže formálně to sci-fi je, ale v podstatě je to metafyzická povídka.
Myslíš Nevysvětlitelný příběh?
Ne. Ta knížka o té planetě Pulchra (2003). Jeho zatím předposlední věc, co napsal. Teď mají se Zdenou napsanou další detektivku. Na vydání čekají další svazky, eseje, scénáře, hry... Je to neuvěřitelné, ale ono do těch Spisů ještě chybí snad 15-16 svazků.
Protože některé knížky taky dával jiným nakladatelům.
Jinému nakladateli dal román o Dvořákovi [Scherzo capriccioso. Levné knihy Kma 2005). Ale jinak to, co vyšlo jinde, tak už bylo po Spisech. To je jedno, kde to vychází. Škoda že toho Dvořáka, který vyšel roku 1991 v Odeonu v Klubu čtenářů - a měl tam dost veliký náklad (30 000) -, Ivo Železný už nechtěl, bál se, že se bude hůř prodávat. V Levných knihách ho ještě mají. Zároveň vydali Tankový prapor, ten snad prodali. Ale Tankový prapor vyšel ve Spisech, to je v pořádku. Přitom Scherzo capriccioso a ta válka Jihu proti Severu, Nevěsta z Texasu, to jsou dvě knížky, které Škvoreckému daly příšernou práci. On seděl po archivech, jezdil do Spillvillu, kde Dvořák žil. To byla práce na čtyři pět let, tyhle dvě knížky. A čtenáři vlastně po tom moc netoužili, protože to pro ně není ten Škvorecký, na kterého si zvykli. Čtenář je v tomhle konzervativní. Jedině u Scherzo capriccioso by se mohli chytit lidi, kteří mají rádi spíš Dvořáka než Škvoreckého, přes tu muziku. Nevěsta z Texasu je vtipná, úžasná, je to celá etapa české historie, Češi v americké občanské válce. Jenže česká historie téhle doby zajímá jenom úzký okruh lidí.
Škvorecký je jako Hrabal. To jsou dva mimořádné zjevy. Nedávno jsem pro edici české literatury v Německu, Tschechische Bibliothek, dělal výbor ze Škvoreckého. Jazzové povídky.
Myslíš, že bude mít ta knížka v Německu nějaký ohlas?
Psalo se o ní a recenzovaly ji velké deníky, tak snad ano. V poslední době v Německu swingový jazz začíná docela táhnout, to je takové dobré téma. Psala mi nějaká paní z Rakouska, že chce kontakt na Škvoreckého, že píše orální dějiny jazzu swingového období. Tak jsem jí ještě napsal adresu na Dorůžku.
strana 217
Škvorecký mi tehdy napsal dopis, kde taky píše o sjezdu...1
Milý Vláďo,
posílám Ti slíbeného Solženicyna2 a zdravím Tě před odjezdem na dovolenou. O Sjezdu se asi dozvíš všechny podrobnosti, než se vrátím, tak jenom, že se tam řeklo mnoho pozoruhodných věcí, bohužel ne vždy je řekli ti správní lidé. Např. Kohout, který na
strana 218
tomto Sjezdu vystupoval coby manekýn (každý den jiný oblek supermódního střihu, sako ke kolenům apod.), se postavil na stranu Izraele, ale vůbec nejzásadnější projev měl samozřejmě Vaculík, připomínající starého českého filozofujícího ševče. Projevili se ovšem i -já nevím, jak je nazvat, fašisti je nadužívané slovo, a tenhle postoj je starší než fašismus - prostě lidi, kteří se přimlouvají za cenzuru (Lajčiak v projevu - když před ním řada lidí mluvila proti cenzuře: }a žiadám cenzuru, a žiadam ju predovšetkým pre seba! Nevím, proč po ní touží, asi je nesvéprávný nebo co), a dále lidi, kteří už jednou jásali nad cizími šibenicemi a nyní ty staré zlaté časy oplakávají (když např. Vaculík v projevu řekl: Já vím, že dnes se už nezavírá, Pekárek - ten literární historik nebo co to vlastně je - se neudržel a vykřikl: „Ale mělo by se!"). Projevil se opět jiří Hájek a Ivan Skála (tentokrát v roli obhájce Seiferta před modernisty), ale od těch se to dalo čekat. Hendrych1 při čtení Solženicynova dopisu opustil Sjezd (číst dopis navrhl Saša Klimentiev2, přečetl na vlastní žádost Kohout), večer se prý chytl s panem prezidentem, neboť žádal, aby straníci dostali rozkaz opustit Sjezd. Už jsme byli smluveni, že v tom případě vydáme provolání nestraníků, odsuzující protistranické vystoupení strany na sjezdu, ale k té recesi nedošlo, neboť pan prezident byl prý proti takovému kroku, a prohlásil, že tomu dobře nerozumí a musí si vše dobře rozmyslet Nyní si tedy vše rozmýšlí, a výsledek bude (podle pesimistů): postátnění nakladatelství, likvidace litfondu a tím praktická likvidace Svazu, nebo (podle optimistů) obvyklý český kompromis.
Já jsem vyfasoval opět další funkci -jsem členem ÚV (nikoli KSČ). Už si z toho dělám trochu legraci, protože to všechno absolutně je k nestihnutí.
Ale to nic. Z Hradce se neozvali,3 předpokládám tedy, že tam je vše v pořádku. Napišu jim, aby v případě potřeby se obrátili na Tebe, pokud budu pryč. A to je snad
vše.
Přeju Ti užití dovolené a vše dobré a nejlepší. Schorm mi dnes znovu říkal, že se mu pořad4 strašně líbí, i oběma recitátorům; ujistil mě, že ještě před dovolenou přesně smluví s Hammerem5 hudební doprovod, takže vše bude moci v září být. Já, jakmile přijedu, ozvu se, abychom někde natočili ty komentáře.
Srdečně Tě tedy zdravím a těším se na shledanou
-jo, ještě to, že smlouva pro Klub přišla, podepsal jsem, je to v pořádku a moc Ti děkuji -
Tvůj
Josef